Jak vnímá zrak a jak hmat

Traduje se historka, že kterýsi dávný vládce chtěl zjistit, jak si slepí představují svět. Neměl žádné při ruce, i udělal to nejjednodušší, co ho napadlo. Do temné místnosti, ve které byl ochočený slon, dal na chvíli zavřít i několik svých poddaných, poddaných, kteří se se slonem nikdy nepotkali. A ti měli později říct, jak slon vypadá.  

První, který se ocitl u slonovy nohy, tvrdil, že slon vypadá jako sloup. Ten od chobotu říkal, že slon vypadá jako kláda, která se pohybuje vzduchem. Jako hladkou větev si představoval slona ten, který si stačil prohlédnout kel, a jako střechu malé dítě, které jen tak tak dosáhlo slonovi na břicho.  

S trochou nadsázky a hromadou fantazie měli pravdu. Historka má samozřejmě sloužit k filosofickému poznání, že jestliže nepoznáme celek, můžeme být naprosto mimo pochopení skutečnosti. Ale zkusme z ní vytáhnout pravdu trošku přízemnější.  

Zrak začíná poznávat od celku, pokud jej obsáhne, a postupně přechází k podrobnostem. Když uvidíme koně, je to pro nás nejdřív zvíře. Všimneme si, jaký má tvar těla a hlavy, ze zvířete se pro nás stane kůň. A dále: má cosi na hřbetě, asi sedlo. A třmeny, pokud se neblýskají, a třeba otěže přijdou na řadu až potom.  

Hmat začne u podrobností a postupně se propracovává k celku. Pokud máme rýmu a přijdeme ke koni, pravděpodobně to pro nás bude něco chlupatého. Je to teplé, asi je to zvíře. Ale může to taky být koberec na klepadle, na který svítí sluníčko. A tak si sáhneme nahoru nebo dolů. Buď tam bude okraj nebo tyč klepadla, je to tedy koberec. Nebo zvířecí břicho či záda. Kterým směrem je hlava? Kterým je ocas? Že je ocas níž? Ale co když se to zvíře zrovna pase. A je to kůň, bezrohá kráva nebo ostříhaný velbloud? No prostě než dojdeme k přesnému určení zvěře, může to dát pěknou fušku.  

Rozdíl je jasný, budeme s ním dále pracovat!!! Ale pro ty největší šťouraly mi dovolte malé odbočení.  

Že zrak postupuje od celku k jednotlivostem a hmat obráceně, je pravda jen odvozená, zjednodušená. Prostě taková pomůcka pro snadné zapamatování. Ve skutečnosti fungují oba smysly stejně. Postup je od vnímaného celku k podrobnostem na straně jedné a ke skládání celků přímo vnímaných do celků ještě celistvějších na straně druhé. Když stojíme v horském údolí, i zrakem můžeme přímo vnímat jen štíty na jedné straně. Na ty, které jsou za námi, se budeme muset otočit. Celek horského údolí si tedy musíme postupně složit z několika pohledů. Kromě panoramatické fotografie tedy není něčím přímo vnímaným. Základním rozdílem zrakového a hmatového vnímání je ale velikost toho přímo vnímaného celku. U hmatu je to jen několik plošek, kterých se dotýkáme konečky prstů, to platí při nejjemnějším rozlišování. Pro rozlišení hrubší stačí dotek dlaní, případně celého těla. Pozor, jestliže po něčem přejíždíme, už to není celek přímo vnímaný, stejně jako u toho horského údolí. Přímo vnímané je opravdu jenom to, čeho se bezprostředně dotýkáme. Všecko ostatní je už složenina vzniklá v naší představě.  

Někdy se při hmatovém vnímání ještě rozlišuje mikroprostor (poznávaný předmět obsáhneme z jediného místa) a makroprostor (při poznávání se musíme pohybovat, viz výše zmíněný slon nebo můj případ s letadlem). Zrak má jednak tu výhodu, že si člověk často může odstoupit a zvětšit si tím zorné pole, druhou výhodou je to, že může přejíždět mnohem rychleji.  

Tohle tedy k podstatě rozdílu. Ale jak jsem už řekl, pamatujme si, že zrak postupuje od celku k podrobnostem, hmat od podrobností k celku.  

V praxi můžeme tvrdit, že hmat nikdy nezkresluje. Pravý úhel je pro něj vždycky a v jakémkoli směru pravým úhlem, rovnoběžné linie jsou vždy rovnoběžné, vzdálenost třeba půlmetrová se nikdy nejeví jako deset centimetrů nebo metr. Když si sáhneme na desku běžného stolu, bude mít stejný tvar i velikost, ať už si na ni dřepneme, postavíme se vedle stolu, dřepneme si k jeho rohu nebo vlezeme pod stůl. Můžeme říci, že pro představy získané hmatem jsou vzdálenosti a úhly závazné.  

Nic z toho neplatí pro zrak. Když se nakloníme nad stůl, uvidíme jeho desku při kusu dobré vůle jako čtverec. Když si před ním dřepneme, změní se v obdélník. A když budeme klečet u jeho rohu? Po čtvercové desce se slehne zem. My sice budeme dále tvrdit, že vidíme desku čtvercovou, ale kdybychom si ji z téhle pozice vyfotili a na fotku položili trojúhelník nebo úhloměr, zplakali bychom nad výdělkem. Prostě jenom naše zkušenost, zkušenost, která říká, že stoly mívají rohy do pravého úhlu, nás opravňuje k naší víře.  

Vezměme si do ruky hrneček a dejme si ho před sebe tak, abychom ho viděli jako čtverec nebo obdélník s ouškem. A teď si ho nakloňme k sobě. Nahoře se objeví úzká elipsa. A vy víte, že ten hrneček je kulatý. Pardon, ale pendrek víte. Kdyby ten hrneček byl opravdu elipsovitý, při tom lehkém naklonění by to nepoznal téměř nikdo. Zase tu funguje ověřená zkušenost. Zrak je rychlý a funguje vždy ve spojení se zkušeností. A právě proto, že rychlý je, má ty tisíce a desetitisíce zkušeností k dispozici. Ale ať se vrátím k té úzké elipse, která se objevila. Tuhle elipsu rukama nenahmatáte, kdybyste se na hlavu  postavili.  

Tohle „zkreslené“ vidění světa nemám zraku za zlé. Je to prostě jeho vlastnost. Způsob vnímání, ke kterému nelze jen skrze hmat dojít. Pokud vím, vedou k němu dvě cesty.  

„Takhle se to kreslí“  

U tohoto způsobu vysvětlení bychom měli končit co možná nejméně. Může fungovat u obrázku sluníčka, hvězdy, mraku, srdíčka nebo kouře z komína. A snad ještě u smrčku. To všechno jsou více či méně symboly. U věcí reálných to velmi snadno může skončit třeba takhle:  

Jednou jsem si povídal s několika lidmi ze školy pro nevidomé, kteří si tam poměrně často malovali s paní vychovatelkou. A mezi řečí jsme se pochopitelně i k vlastnímu kreslení dostali. A slovo dalo slovo, nakreslili mi skříň. Takovou jednoduchou, co má dvoje dveře.  

Byl to stojatý obdélník rozdělený svislou čarou na dvě poloviny, to byla tedy ta skříň a předěl mezi dveřmi. Ale to celé si představte v rámečku, jehož rohy jsou spojené šikmými čarami s rohy té skříně. Tedy, abych byl přesný, zdola ten rámeček chyběl. Koukám na to, koukám a říkám si: „Že by nějaká ozdobná lišta skládaná v rozích šikmým řezem?“ A když nevím, tak se zeptám. Dověděl jsem se, že „takhle se skříň kreslí“. Ještě  notnou chvíli jsem nerozuměl a pak mi to došlo. Byl to pohled lehce ze strany a trošku shora a ten rámeček to byla boční a horní deska. Problém byl v tom, že ti lidičkové už zapomněli, jak to bylo přesně, a protože je skříň stejná ze všech stran, domalovali do svého obrázku i tu druhou boční stěnu, kterou není vidět.  

Cesta intelektu  

Tato cesta vedoucí od trojrozměrného světa k dvojrozměrnému obrázku sama o sobě hříšná není, přestože mám dojem, že by mě za ni leckdo s gustem ukamenoval. Je to cesta moje, slabší povahy ať prominou a raději přeskočí k dalšímu nadpisu, místopřísežně prohlašuji, že jim to v dalším čtení nebude vadit.  

Jde o to pochopit pravidla optiky a pokusit se je uplatnit při kreslení:  

Velikost čehokoli se zmenšuje s přímou úměrou vzdálenosti.  

Když si před sebe položíme zleva doprava třeba metrovou laťku 5 m daleko, bude mít pro náš zrak určitou velikost. Jestliže ji posuneme do vzdálenosti 10 m (dvojnásobná vzdálenost), bude se nám její velikost jevit jako poloviční, tedy půlmetrová. Na 15 m (trojnásobná vzdálenost) jen třetinová. Nebo jinak, 20 m velký dům 100 m daleko si 

můžeme zakrýt 20 cm velkým kusem papíru, který bude metr před námi. (Pro šťouraly, zanedbávám fakt, že oči jsou v určité vzdálenosti od sebe.)  

Na první pohled žádný problém. Ale když si tohle pravidlo uvědomíme do důsledku, nevyplyne nám jenom, že koleje se sbíhají, ale i to, že se nesbíhají jako dvě přímky, ale jako křivky, obrácené k sobě tou vypouklou stranou. Ostatně jisté není ani tohle. Ono se totiž s tou vzdáleností zmenšuje i její měřítko a tak … A to ještě není všecko:  

Velikost čehokoli se dále ještě mění v závislosti úhlu, pod kterým se díváme.  

Pro výpočet zmenšení je třeba užít sinus tohoto úhlu.  

Když si vezmeme do ruky třeba 10 cm vysoký hrneček a dáme ho přímo před sebe, (jeho výška bude s naším pohledem svírat úhel 90 stupňů), bude se nám jevit, jak jinak, jako deseticentimetrový. Nakloníme ho k sobě o 45 stupňů, jeho výška se zmenší na přibližně 7 cm. Při naklonění o stupňů 60 (už dopíjíme) na 5 cm, při jeho položení (pohled je s původní výškou rovnoběžný) se velikost jeho přední strany zmenší na nulu – přední strana prostě zmizí. Samozřejmě současně se zmenšováním přední strany se nad ní objevuje patřičně se zvětšující strana horní.  

Z těchto dvou pravidel plyne, že úhly v obrázku nejsou závazné, ale mění se v závislosti na změnách velikostí.  

A to ještě raději mlčím o faktu, že když se díváme třeba na nějakou rovnou zeď, která je přímo před námi, je její střed u nás blíž než její hrana, a ta je zase blíž než její roh.  

Slyšel jsem názor, že Albert Einstein dospěl k nižším stupňům osvícení, když se snažil pochopit prostor a čas v teorii relativity. Mám dojem, že kdybych se opravdu snažil důsledně si představit všecko, co plyne jen z těchto dvou pravidel, buď bych taky dospěl k osvícení nebo by se mi totálně zatemnilo.  

Možná bude stačit pamatovat si, že čím je něco dál, tím je to menší, a snažit se koukat na všecko co možná přímo.  

Cesta zpátky nevede  

Z vajíček můžeme udělat omeletu, z tvrdého rohlíku strouhanku, při cestě autem na náměstí spotřebujeme něco benzínu. Opačně to prostě nejde. Když se pokusíme odtlačit auto zpátky, budeme mít sice mokrá záda, ale v nádrži nepřibude ani kapka. Prostě, cesta zpátky nevede.  

Podobné je to i při převádění trojrozměrného světa do plochy obrázku. Při té změně, i když to není na první pohled jasné, se něco ztratilo. Každá viditelná hrana předmětu se na obrázku stane čarou. To je jasné. Ale každá čára na předmětu – čarou zůstane. A v tom je ten problém.  

Nevidomí s dostatečnou představivostí se mohou naučit, jak nakreslit obrázek skoro čehokoli. Když ale dostanou pod ruce obrázek, neví, která čára byla původně čarou a která hranou, a kombinací bývá obvykle tolik, že, pokud se nejedná o často viděný obrázek nebo obrázek s jasně rozlišitelným detailem, zkrátka neuspějí.  

Tohle je třeba uvědomovat si vždycky, když přijdete s novým obrázkem za někým, kdo nevidí. A tak nezoufejte, že nevidomí často selhávají i u „naprosto jasných“ případů.  

Ctěte detaily  

Už jsme si řekli, že při poznávání vychází hmat od detailu a teprve později přechází k celku. To je jeden z důvodů, proč bychom měli charakteristickým podrobnostem při vytváření reliéfních obrázků věnovat pozornost. Druhým, stejně důležitým důvodem je, že detaily na obrázku jsou velice často opravdu stejné jako ve skutečnosti. Zcela charakteristické prohnutí háčku ramínka na šaty, křivka, kterou se sbíhají stopky dvou srostlých třešní, výstřih složeného trička, při pohledu na spodní hranu zavřené knihy křivka hřbetu a oříznutých stránek, přesah desek. Mimochodem, u všech reliéfních obrázků třešní, které jsem kdy viděl, šly šťopky šikmo vzhůru, víc a víc se zakřivovaly směrem k sobě, až se setkaly. Spojovaly se vlastně jakýmsi obloučkem. Podívejte se někdy na opravdové třešně. Jejich stopky skutečně vedou šikmo nahoru, ale čím blíž se k sobě dostávají, tím jsou rovnoběžnější, až splynou.  

To, podle čeho poznáváme hrneček, je ouško. Souhlasím, že ouška mohou být nejrůznější. Ale pokud nekreslíte zrovna ten váš jedinečný, ale hrneček „obecný“, držte se, prosím, toho nejobvyklejšího. Horní konec ouška je téměř vždy k hrnečku přilepen tak, že směřuje dolů. Ouško pak vodorovně, ale často i mírným obloučkem vzhůru odstupuje od hrnečku, klesá, začíná se k hrnečku přibližovat a dalším obloukem se dostává až do souběhu se stěnou hrnečku, k níž je přilepené. Tenhle zcela charakteristický tvar se vyvinul za spoustu let, protože nejlépe odpovídá funkci ouška. Dobře se drží a způsob jeho tvaru i lepení odpovídá i silám, které na ně působí.  

Nedávno jsem viděl obrázek čehosi, co mělo tvar obdélníku nebo obdélníku se spodním zakřivením misky, no vidíte, tvar celku mi už vymizel. A k tomu bylo ze strany připojené ouško ve tvaru velkého ležatého U. Prohlížím si to a v hlavě mi běží: “Takový tvar má ouško, když se za ně něco věší, jeho tvar je ideální pro tah. Ale ouško je na straně. Že bych měl ten obrázek položený na bok? Je v knížce, asi ne. Tak se to něco má za to ouško tahat. Nic tahacího mě nenapadá, a tak – že by hrneček? Tak ten se teda moc nepovedl!“  

„Našemu Fanouškovi to tak vyhovuje“  

Když se u nás začaly jako první vlaštovky objevovat mluvící počítače a zápisníky, dostal jsem se na předváděčku jisté zahraniční firmy, kde jeden nevidomý tvrdil, že předváděný výrobek je úžasný, skvělý, prostě nepřekonatelný. Zeptal jsem se ho tenkrát, s kolika příbuznými zařízeními už pracoval. Řekl, že s žádným. Poděkoval jsem a neměl na něj dalších otázek.  

Jestliže se vašemu dítěti líbí obrázková knížka, kterou jste pro ně udělali, jestliže v ní poznává každý obrázek a umí nazpaměť všecky texty, je mi líto, ale vůbec to nemusí znamenat, že jsou obrázky dobré nebo že vaše dítě obrázky dokáže „číst“. Když si budete šlapat na jazyk a ráčkovat, a k tomu budete ještě třeba špatně vyslovovat „ř“, věřte tomu, že vám vaše dítě stejně rozumět bude.  

Jean Francois Champolion, který rozluštil egyptské hieroglyfy, se údajně naučil číst tak, že mu ukázali napsaný Otčenáš, který už tenkrát uměl zpaměti. Kdyby byla jeho maminka učitelkou a rozdala prvňáčkům lístky s Otčenášem se slovy: „Doma se naučte číst – našemu Fanouškovi to taky vyhovuje!“, asi by se všichni divili.  

Ti, kteří dělají zvláště ty první obrázky pro děti, aniž si to uvědomují, jsou opravdu hodně namočení v učitelské funkci. Pokládají základní kameny a nastavují laťku estetickému vnímání svých dětí v oblasti hmatu, vytvářejí první spojení mezi reálným světem a světem symbolů a ukazují, že jedna věc může mít nejrůznější formy. A proč tohle všechno vlastně říkám? Výzkum, jehož jsem se jako „pokusný králíček“ zúčastnil, proběhl v šedesátých letech. Kniha o tyflografice vyšla zanedlouho. Nějaké ty reliéfní obrázky se od té doby taky objevily … a?  

Vídávám stále totéž. Lidé, kteří obrázkové knížky dělají a obvykle skončí u své prvotiny, se dopouštějí stejných začátečnických chyb, velice často pouští do světa obrázky, které toho s dobrými obrázky určenými hmatu moc společného nemají. Chápu, že vynalézat a nalézat je mnohem zajímavější než shánět informace a nějakou chvíli se učit, ale věřte mi, že bez toho se ke kvalitnějším obrázkům opravdu nedostaneme. 

A jak tedy poznáte, že děláte dobré obrázky? Upřímně řečeno, nevím. Vím jenom, jaké by být neměly, a pokouším se to právě vysvětlit. Spokojenost vašich dětí vás určitě může těšit, ale prosím, neužívejte ji jako argument.  

Zkouška ohněm  

Býval to zatraceně tvrdý způsob, jak zjišťovat „pravdu“. Ta naše „zkouška ohněm“ nebude sice tak bolet, ale při jejím poctivém provádění velice často dojdeme ke skepsi až beznaději.  

V jedné obrázkové knížce jsem viděl obrázek hrnce. Velmi nízký reliéf, povrch skoro totožný s podkladem. A pak jsem se na otázku, proč je ten hrnec z tak slaboučkého materiálu, dověděl, že je ze skutečného plechu a že „fakt vypadá jako hrnec“. Povídám: „Ale pod rukama vůbec ne!“ Ostatní, kteří mi koukali pod prsty, se trochu podivili. Říkám: „Tak si na to šáhněte!“ Šáhli a řekli: „A jó.“  

Drtivá většina obrázků pro nevidomé je vytvářena lidmi vidícími. Je to zcela pochopitelné. Ale tihle lidičkové by si měli uvědomit, že vytvářejí obrázky pro vnímání hmatem a že hmat je ten jediný smysl, kterým lze obrázky seriózně testovat.  

A konečně se dostáváme k vlastní zkoušce. Pusťte si třeba televizi, koukejte se soustředěně na budík, děti hrající si venku, větve stromů kývající se ve větru. Prostě plně zaměstnejte svůj zrak. A teď si k tomu vezměte do ruky třeba citrón nebo pomeranč, vlašský ořech, broskev nebo rozkrojený meloun. Myslím, že vjem bude i přes plnou zaměstnanost zraku naprosto jasný. Z toho plyne, že zrak a hmat mohou bez problémů fungovat souběžně. A teď svůj zrak zaměstnejte úplně stejně a rukama si začněte prohlížet vlastní obrázek citrónu či pomeranče, vlašského ořechu, broskve nebo rozkrojeného melounu. Opravdu ve vás obrázek vyvolal pocit zobrazeného? Nebo jste si ten obrázek nejdřív museli představit „před očima“? Jestli je to ta druhá varianta – obrázek si musíte představit –, je to obrázek špatný. V prvním pokusu s opravdovým citrónem jsme si přece dokázali, že si věci pro jejich rozpoznání vůbec nemusíme „před očima“ představovat.  

Pro dobré hmatové obrázky je třeba sahat (!!!) na nejrůznější materiály a jejich povrchy, vytvářet často i miniaturní detaily, které prostřednictvím hmatu připomenou právě ten konkrétní předmět, ten konkrétní zobrazovaný děj.  

A proč je tahle „zkouška ohněm“ mezi „smrtelnými hříchy“? Je to pravda. Spíše by tam mělo být její neužívání.  

„Symbolismus“  

Jednou jsem horlil proti jednovrstvému reliéfu. Takové ty obrázky, kdy se z nějakého materiálu prostě vystřihne silueta a nalepí. I uslyšel jsem protiargumenty: „Ale tahle technika přece báječně funguje! Když je zapotřebí udělat do učebnice třeba jablíčka a hruštičky, které či která má dítě počítat, je to to nejrychlejší. A dokonce, když na ty hruštičky použijeme třeba sametovou látku a na jablíčka smirkový papír, děti počítají jako superkalkulačka od Packardů.“  

Zvedám varovně prst a lituju, že mám jenom dvě ruce. Takovýhle „funkcionalismus“ se vede za pacičku se „symbolismem“ a společně se nám snaží nakukat, jak báječné obrázky děláme, protože je děti bleskově poznávají.  

Namítl jsem tenkrát, že jestli v té učebnici budou místo jablíček puntíky a místo hruštiček čárky, budou je děti počítat ještě rychleji. „Proboha! Tohle přece nejde! Vždyť ty vystříhané mají přece ten pravý tvar!“ uslyšel jsem.  

„Jó, jó,“ povídám, „ale když se tak výrazně liší povrchem, tak děti při počítání na ten odpovídající tvar jednoduše kašlou. Ví, že to chlupaté je hruška a o jablíčko si odřou prsty.“ 

Je to stejné, jako na starých obrazech poznávali lidé Jidáše jenom podle toho, že držel měšec, a sv. Kateřinu podle toho, že bývala zobrazována s kolem. Jestli budete dělat obrázek pejska a uděláte ho jako chlupaté kolečko, je to třeba pro úplně malé děti přesvědčivější, než když ho vystřihnete z kartonu se všemi tlapkami, čumáčkem i ocáskem. V učebnici bude mít samozřejmě přednost ten papundeklový.  

Že se nevyjadřuju zcela lapidárně? No dobře:  

Jestliže děláte obrázek pejska, snažte se, aby ho děti poznávaly podle toho, co je pro pejska charakteristické. Mluvím samozřejmě o pejskovi vnímaném rukama. A věřte mi, že to pro nevidomé nikdy není barva, ne vždy tvar, jak ho očima vnímáme. A když už přece jenom budete z jakýchkoli důvodů dělat chlupatá, patrně tedy plesnivá jablíčka, prosím, nikomu neříkejte, že jste hledali informace v téhle příručce.  

Míchání rovin  

Proti tomuhle „hříchu“ jsou ostatní, kterých se tvůrci obrázků pro nevidomé dopouštějí, jen drobnými pochybeními. Největší problém je totiž v tom, že když se mu chceme vyhnout, často vůbec nenajdeme způsob, jak obrázek udělat. A z toho plyne, že „míchání rovin“ je nejen největším prohřeškem proti čitelnosti obrázků hmatem, ale také, Bohužel, prohřeškem nejčastějším. A o co tedy vlastně jde.  

Jak už víme, při hmatovém vnímání nedochází ke zkreslení vzdáleností, úhlů, vzájemné polohy. Totéž samozřejmě hmat očekává i od prohlížených obrázků, minimálně zachování proporcí. Jak tedy lze vůbec převádět trojrozměrný prostor do plochy obrázku? Nejlépe tak, že na obrázek „přeneseme“ jen to, co je na jedné ploše i ve skutečnosti nebo u čeho je třetí rozměr malý nebo nepodstatný. Ciferník hodin, rukavici, boční stranu auta, klávesnici počítače, nůžky, hřeben, prádlo pověšené na šňůře, struhadlo. Že to znáte, že je to etalon? No báječně. Však jsme si taky řekli, že tyhle obrázky bývají nejčitelnější. Tedy jestliže je na obrázku jedna rovná plocha, případně jiné plochy s ní rovnoběžné. Zde může pomoci modelovaný či vícevrstvý reliéf, docela funguje i obrázek obrysový, který nechává více místa fantazii. U zdi postavená skříň, vedle ní menší skříňka, nad kterou třeba visí obraz v rámu, vedle židle a na ní krabice na hračky. Ty skříně samozřejmě jen ze strany dveří, plocha, na které sedí krabice, vlastně jen jako linka vyjadřující boční pohled. Že je to pořád jasné a nevíte, o co mi jde? Tak to zkusíme jinak.  

Na hmatově čitelném obrázku musí být jasné, který pohyb po papíře znamená jaký pohyb ve zobrazovaném prostoru. Tak třeba na plánku parku je jasné, že pohyb vlevo a vpravo reprezentuje stejný pohyb ve skutečnosti, že pohyb od sebe a k sobě po plánku odpovídá stejnému pohybu v parku. U klasického obrázku domečku je jasné, že pohyb od sebe a k sobě po obrázku znamená pohyb nahoru a dolů. Ostatně i na tom papíře se to často tak říká. Nečitelnost začíná ve chvíli, kdy na stejném obrázku třeba pohyb směrem nahoru jednou znamená směr nahoru, podruhé do dálky. Představte si třeba nakreslený stůl a na něm vázu nebo hrneček. Stůl má dvě nohy, z bočního pohledu je vidět hrana desky, která třeba lehce přesahuje přes ty nohy do stran, z ní může klidně jako trojúhelníček viset roh ubrusu a směrem nahoru se tyčí ona váza. Všecko je v pořádku. A teď zkuste místo vázy na stůl položit čtyři talíře. Jestli jste nakreslili čtvercovou desku a na ni čtyři kulaté talíře a stolu zmizely nohy spolu s visícím ubrusem, je zase všecko tak, jak má být. Jestli ale bude mít stůl nohy a současně na něm budou nakreslené kulaté talíře, už jsme tam. Prostě pohyb po papíře nahoru znamená v oblasti nohy pohyb svislý, o kousek výš na talířích pohyb vodorovný.  

A jak tedy nakreslit stůl s nohama, visícím ubrusem a čtyřmi kulatými talíři na něm? V dobrém, pro hmat čitelném obrázku to prostě nejde. Je mi líto.  

Představte si nakreslené koleje nebo silnici. Pochopitelně, že se nebude zužovat, ale bude zachovávat stálou šířku (hmat nezkresluje). A teď na to domalujte auto nebo vlak. To je malér! Co? Že není? Tak tedy jedině v případě, že tu silnici nebo koleje máte  jenom jako symbolickou linku (s nulovou šířkou) nebo že jste to auto namalovali při pohledu shora. Jinak pohyb po papíře přes šířku silnice je v reálu směr vodorovný, stejný pohyb po obrázku autíčka je v reálu pohyb svislý. Pardon, ještě je tu jedno řešení – autíčko leží na silnici převalené na bok.  

Představte si nakreslený vláček, za ním čouhají špičky stromů. Ano, vše je v pořádku. A teď celé ty stromy posuňte do dálky! Že začínají nad střechami vagónů? No tak jsme v té pasti zas. A jak z ní ven? Odpovím stejně jako před chvílí: Při respektování hmatu – nelze.  

Vybarvěte na papíře zelenou plochu, která představuje louku. A teď si vystřihněte postavičku a položte ji na tu louku tak, aby ležela hlavou k vám. Fajn. A teď od vás. Taky dobrý. A teď ji položte tak, aby na té louce jako stála. A jsme tam zas a nedá se s tím nic dělat.  

Ale proč tak složité scény. Namalujte si obyčejný balón. Takový ten plastový, nafukovací, co bývá většinou ze šesti dílů. Máte kruh a v něm nahoře i dole půlkroužky, které jsou spojeny těmi barevnými dílky? Tak jste v tom zas. Znovu zdůrazňuju, že hmat  nikdy nezkresluje. Pro hmat jsou totiž všecky ty dílky na reálném balónu stejné. Symetrické podle svislé i vodorovné osy. Konec dílku je úzký, potom se dílek rozšiřuje stejně na obě strany a zase se zpátky zúží. A co na obrázku? Takhle vypadá maximálně ten prostřední dílek. Ty ostatní jsou měsíční srpky. Oba okraje jsou zakřivené stejným směrem, symetrie, stejné rozšiřování na obě strany, je ta tam.

Viděl jsem obrázek hrubší pláže přecházející v mořskou hladinu a na té pláži – věž majáku. Při hmatovém vnímání má tenhle obrázek několik výkladů: 

Jedná se o stojící věž na skále znázorněné hrubým podkladem, k níž se valí obrovská tsunami.
Pláž a povalený maják, který sahá až za moře.
Obyčejná pláž s mořem a maják, u něhož si mám domyslet, že stojí.
Obyčejná pláž s mořem a maják, u něhož si mám domyslet, že stojí (obrázek dále obsahuje prvek fantazie) – maják je tak vysoký, že by svou špičkou dosáhl až za moře.
Obyčejná pláž s majákem, u kterého si mám domyslet, že stojí, a valící se tsunami sahající skoro až po špičku majáku.  

…  

Nezlobte se na mě, ale bez kontextu – zda jde o obrázek do hororu, do jednoduché knížky, do pohádky plné fantazie, o vtip nebo něco úplně jiného – bez znalosti kontextu hmat se svým vnímáním světa prostě nerozhodne.  

Vidění souvislostí  

Na jednom letním táboře jsme nevidomým dětem dali úkol. „Nakreslete plánek na tábořišti stojící přízemní budovy.“  

Všichni budovu dobře znali, zvenku i zevnitř, a tak zasedli ke kreslení. Většinou to byl široký obdélník představující budovu, v něm úzký, dlouhý jako chodba a po jeho stranách čtverce či obdélníky vyznačující další místnosti. U těch nejpilnějších se v místnostech objevoval i schématicky rozestavený nábytek. Zajímavé bylo to, že jak chodba, tak i jednotlivé místnosti měly každá své vlastní zdi, které často příliš nekorespondovaly se zdmi místností sousedících. A velmi poučné bylo i to, že stejný způsob zobrazení zvolily i dvě menší, vidící děti naší zdravotnice. Téměř nikdo nekreslil plánek tak, jak se obvykle kreslívá, to znamená, že se jen čarou kreslí zeď a na jedné její straně je jedna místnost, na druhé místnost sousední. Tady to prostě byla každá místnost jako samostatná krabice, mezi nimi volný prostor, občas velký jako třetina pokoje. Vědomí přesné souvislosti chybělo. Ukázali jsme jim plánek nakreslený tak, jak se obvykle maluje, někteří zajásali, jiní příliš nepochopili. 

Když nakreslíte malým dětem obrázek složený z obrázků několika, u nichž přesně nesedí souvislosti, většinou jim to tak moc nevadí. U dětí nevidících je tento efekt nesrovnatelně větší. Myslím, že kdybyste jim namalovali do klubíčka stočeného pejska, který má hlavu u ocásku a kterému čouhají čtyři pacičky ven z toho kroužku, ani by je to nepřekvapilo. Je to prostě pejsek, který má hlavu, čumáček jako knoflík, dvě uši a dvě oči a čtyři tlapky. Jestliže tedy najdou nakreslenou louku a šneka, je jim jasné, že po louce leze šnek. Když do obrázku přimalujete sluníčko anebo mráček, je jim jasné, že na to vše svítí sluníčko a po obloze pluje mráček. Vzájemná poloha šneka, louky, mráčku a sluníčka je vcelku lhostejná. Jsou to prostě čtyři obrázky a souvislost dostávají až v jejich představě. Ale stejný obrázek v pohádce může klidně znamenat, že mráček se snesl na louku, jde si popovídat se šnekem a na to celé svítí sluníčko. Malér začne v okamžiku, kdy děti pochopí, že obrázek může vyjadřovat i něco víc než přítomnost  jednotlivých aktérů. Z tohoto povídání by se dalo vyvodit, že u obrázků pro malé děti velmi málo záleží na vzájemné poloze – na souvislostech – jednotlivých částí obrázku. Snad je to i pravda. Ale kdy začnou děti tyhle souvislosti vnímat? A nedojdou k názoru, že na tom u obrázku vlastně vůbec nezáleží, a neustrnou tak jen na dětské úrovni? Není u některých nevidomých „schopnost číst obrázky“ i se složitými scénami ve skutečnosti jen tímto ustrnutím? Nevím, opravdu nevím. Ale, abych měl svědomí čisté, raději bych maloval dobré obrázky než problematické obrazy.  

Dokonalost se skládá z maličkostí  

Stránky v obrázkových knížkách obvykle vznikají tak, že si tvůrce vezme prázdný list a začne na něj lepit samostatné obrázky a texty na samostatných kusech papíru – to v lepším případě, v tom horším na Dymopásce. Body jsou sice trvanlivější, ale každý řádek se tak ocitne na samostatném proužku. K naprosto příšernému „ocedulkování“ se občas dostáváme u nejrůznějších plánků a mapek. Uvědomte si, že hrana nalepeného kousku bílého papíru sice očím velmi uspokojivě splyne s bílým podkladem, hmatu však vytvoří naprosto jasnou linii, která zahušťuje prostor a znamená nic. Je to podobné, jako kdyby někdo v běžné obrázkové knížce obtáhl každý text silným černým rámečkem těsně u písmen. A u textů odpovídajících Dymopásce každý řádek. A čím více cedulek, tím více rohů. Rohů, o kterých se naivně domníváme, že přilepené zůstanou. Věřte, že se velice brzo začnou zvedat, tvořit miniaturní, ale tím ostřejší a nepoddajnější oslí uši.  

Jak z toho ven? Snažte se psát texty přímo na podklad. Samozřejmě. Musíte si to na něj nejdřív rozkreslit, nejde to tam flákat jen tak „vodvoka“, a v psaní se nesmíte plést. Ale vězte, že kulturou obrázků nastavujete kulturu většinou i vlastních dětí. A to snad za to stojí.  

Obrázky ovšem taky obvykle nějaké ty rohy mají a ušatění se nevyhýbá ani jim. Bývá to často ještě horší než u textů. Je třeba nejdřív opravdu zvládnout řemeslo pro práci s papírem. Dotahovat lepidlo až do kraje, byť miniaturním obloučkem zaoblit každý roh (třeba lehkým přejetím po jemném brusném papíře). Jedná-li se o obrázek z více vrstev – napřed ho celý slepit a až potom ho jako celek přilepit na podklad.  

Co se týká těch zvedajících se růžků, je často zakopaný pes ve volbě materiálu. Užijeme-li takový, který se snadno rozvrstvuje, je všechno naše snažení marné. Jsou to kartony získané z nejrůznějších bonboniér, z krabic od potravin a z většiny běžných krabic transportních. Úplně nejhorší je materiál tvořený dvěma rovnými vrstvami, mezi kterými je jedna zvlněná. Zjednodušeně se dá říci, že špatné je všecko, co se snadno stříhá a řeže. Ideální je prešpan, v běžném papírnictví z něho občas bývají různé desky na dokumenty, kvalitní karton bývá i u velkých krabic od džusů, možná i od vína. Pozor, jejich vnitřní strana je potažená slabounkou plastovou fólií. Necháme-li ji na horní straně obrázku, je to pro ruce plus, současně je i povrch obrázku více chráněný. Jestliže se však na ni pokusíte něco přilepit, s největší pravděpodobností neuspějete. Pro naše účely bývá docela slušný materiál na krabicích od nejrůznějších počítačových doplňků. Vhodné jsou i (dříve)  

kladívkové čtvrtky, (dnes) rýsovací kartony z běžného papírnictví nebo papíry s vyšší gramáží ze speciálek. Běžné kreslící čtvrtky příliš vhodné nejsou. Krátce, hodí se nám papír s co nejvyšší hustotou. Jednoduše se to dá testovat tak, že na kus materiálu na chvíli položíme vlhký hadr. Čím více změkne, tím je nevhodnější.  

Obrázky si vždy předkreslete. Čáry se ještě dají gumovat, a až všechny sedí, stříhání či řez se má o co opřít.  

Obrysové obrázky neskládejte z jednotlivých proužků. Jejich spoje jsou v praxi vždycky hmatné a ruší. Je to podobné, jako byste třeba domeček kreslili jednotlivými tahy – v každém rohu byste zvedli tužku – a přitom pokaždé nedotáhli nebo přetáhli. Znám dvojí řešení:  

Vystřihujte, nebo lépe vyřezávejte obrázek jako celek z materiálu patřičné síly.
Vezměte silnější papír, na něj nalepte obrázek z proužků, obrázek vyřízněte a obraťte lepenými proužky dolů. Pod ruce tak získáte čistý obrys s mnohem menší spotřebou materiálu než při první variantě. Je třeba uvědomit si, že obrázek bude vyšší o základní, v konečné fázi proříznutou vrstvu. Samozřejmě obrázky, které nejsou symetrické, je třeba předkreslit si zrcadlově.  

Nedělejte obrázky humpolácké. Už dítě v první třídě bude číst Brailla, výška bodů se pohybuje v nejlepším případě okolo sedmi desetin milimetru. Tomu musí odpovídat i citlivost jeho hmatu. Obrázky pro tenhle věk skládané z lepenky silné tři a více milimetrů s čarami z kuchyňských špejlí jsou strašlivé. A jakou sílu tedy užít? I pro lehce předškolní dítě je jasně rozlišitelná vrstva dvou slepených kreslících čtvrtek (pardon, dvou rýsovacích kartonů). A kdybych dělal něco opravdu jemného, třeba listy, asi bych se spokojil se čtvrtkou jednou, samozřejmě by ty lístky nesměly být příliš velké, aby se v obrázku dítě  neztrácelo (viz jednovrstvý reliéf) nebo by musely mít žilkování provedené třeba vypícháním slabou jehlou z rubové strany. Tohle propíchané žilkování bych asi před nalepením lístků z rubu lehce mázl syntetickým lakem nebo nitrolakem, to u těch, kteří ho doma mají, ostatní by mohli užít i ten nejlevnější lak na nehty. Vypíchaná čára se výrazně zpevní. Pozor! Lak na vlasy ani laky a lepidla ředitelná vodou nefungují.  

Dělat opravdové čáry je dost velký problém. Už řekněme 7 mm široká nalepená linka se hmatu začíná jevit jako linky dvě. Každá je vlastně tvořená jednou hranou nalepeného pásku. Obrázky ze širokých linií sice vypadají pro zrak mnohem lépe, ale pro hmat jsou nevhodné. Pokud to aspoň trošku jde, užívejte čáry prolisované, o kterých bude řeč později u německé rýsovací soupravy.  

Čáry ryté dovnitř jsou hmatné velice špatně. Pokud mají ostré hrany (jsou tvořeny dvěma vrstvami nalepenými kousek od sebe), měla by být jejich šířka minimálně tři mm, hloubka aspoň půl mm. Při čáře vystupující z podkladu ven stačí řádově desetiny milimetru.  

Jako odstrašující příklad čar rytých dovnitř může sloužit Kytice od Karla Jaromíra Erbena vydaná ve spolupráci Slepecké tiskárny v Praze a soukromé Střední umělecké školy v Ostravě. Obrázky v ní byly vytvářeny klasickou vakuovou technikou – tvarováním fólií za tepla. Jako matrice však pravděpodobně sloužil linoryt či jiný …ryt. Tedy čáry ryté do hloubky. Z lícové strany jsou obrázky pro hmat prakticky nepoužitelné, při obrácení na stranu rubovou se sice hmatnost zlepší, ale díky nevhodné kombinaci technik (vakuové lisování a reliéf do hloubky) i na straně rubové jsou čáry rozmazané – neostré, často se  vlnící nahoru a dolů, s výraznými vyvýšeninami a bublinami v místech, kde se třeba dvě čáry sbíhají. Že měsíční srpek je tvořen zastíněním patrně silně elipsovitou Zemí, že u básně Vrba najdeme lístek s výrazným tvarem listu lipového, že ilustraci k básni Svatební košile tvoří dvě postavy, jedna mužská a druhá ženská, které jsou na chlup stejně vysoké, že hnací řemínek kolovratu patrně obrovskou odstředivou silou vlaje vzduchem a malého kolečka, které má roztáčet, se dotýká jen ve velmi krátké dráze – o takových detailech snad ani mluvit nebudeme. 

Otvory v silnější vrstvě papíru nevystřihujte ani zahnutými nůžkami na manikúru, kulturní výsledek je nedosažitelný. Naučte se pracovat s odlamovacím nožem. Oblouky se s ním řežou tak, že prořezávaný materiál leží na nějaké podložce, vy máte pevně opřený loket a pohybem zápěstí provedete krátký řez směrem k sobě. Je to vlastně jenom zaboření špičky nože. Uvolníte tlak, špičku vytáhnete, přiložíte ji na předkreslenou čáru maličký kousek dál od sebe a stejným pohybem – zabořením špičky – se spojíte s minulým, krátkým řezem. Vyřezávaný otvor se příliš nesnažte nožem objíždět, raději pootáčejte prořezávaný materiál.  

Stejným způsobem můžete řezat i vnější konkávní křivky obrázků. 

Jako materiál nepoužívejte brusný papír. Je pro ruce příliš agresivní. U některých malých dětí sice může vyvolávat nadšení, ale je to efekt výrazně nového, je to stejné, jako když většina malých dětí miluje kyselé okurky a kečup.  

Pokud možno nepoužívejte jednovrstvý reliéf. Je pro hmat nejméně čitelný a dává nejmenší zobrazovací možnosti. Bohužel, nejsnáze se vyrábí.  

Na obvyklých obrázcích se nesmí objevit zkreslení dané vzdáleností nebo úhlem pohledu!  

Prosím? Že těch hříchů nebylo deset? Asi ne. Ale ony se určitě nějaké další najdou, tak ať máme rezervu.